Finding Happiness | Kapitola 4 - Paměť snů

28. dubna 2014 v 2:24 | abercrombia

Finding Happiness


Všichni vědí, že Emily a Paige byly stvořeny jedna pro druhou. Cítily se jako dvě duše z dávných časů, které byly znovu spojeny. Ale jedna tragédie zasáhne přímo do samého středu jejich vztahu a změní všechno. Emily se ze všech sil snaží pokračovat ve svém životě, ale jeden den v roce ji vždy vrátí na začátek. Paige nemá ani tušení, co všechno ztratila a co možná nikdy nenajde. Svede osud tyhle dvě znovu dohromady?



Kapitola 4 ~ Paměť snů

Paige


Sedím na sedadle spolujezdce v jejím autě. Cítím se příjemně a bezpečně. Znám ji. Její dlouhé, vlnité, černé vlasy hladí její tvář. Její mandlové oči, které vás nevinně škádlí. Její hladkou, olivovou a opálenou pleť. Slabě voní po broskvích. Miluju tu vůni. Pink zpívá "So What" z iPodu napojeného na autorádio. Tuhle písničku máme rády. Obracím se k ní a zpívám. Ona se na mě podívá a usmívá se. Držím v ruce pero - jako mikrofón, chci ji bavit. Potom ji pero předávám, ona však chytne moji ruku a přitáhne si ji k sobě. Zpívá poslední část. Je okouzlující. Neexistuje pro ni žádné jiné slovo. Písnička skončila a my se rozesmějeme. Jsme šťastné. Pohnu se, abych byla blíž jejími obličeji a jemně ji odhrnu vlasy z obličeje. Jednu ruku dám zezadu na její krk, abych si ji přitáhla blíž k sobě. Dřív, než ji stihnu políbit, někdo zakleme na okénko.

Vzbudím se.

"Paige, stáváš se jednou z nejvyhledávanějších designérek. Jak může tvůj byt vypadat takhle? Neplatí ti klienti dost, aby sis to tu mohla zařídit? Zlato, víš, že my s tátou ti rádi pomůžeme, když budeš cokoliv potřebovat..." Moje máma má zvyk stavovat se bez ohlášení. Je to kvůli tomu, že bydlím blízko domu mých rodičů. Často mě sem chodí kontrolovat. Navzdory tomu, že jsem ji ujistila, že jsem vyrovnaná s tím, co vím o své minulosti, stále ji to trápí. Bojí se, že bych začala hledat a ublížila bych si tím, co bych se dozvěděla. Nechápe, že pokud si myslí, že mě to zraní, nechci a nebudu to hledat. Nepotřebuju v mém životě další drama. Jen se zeptejte mé ex-přítelkyně. Zmátlo ji, když jsem ji řekla, že si nic nepamatuju. Nějakou chvíli si myslela, že lžu, že něco skrývám. Vedlo to k mnohým hádkám. Ale kvůli tomu jsme se nerozešly. Požádala mě o ruku. A já jsem na to ještě nebyla připravená. Nebylo to tak, že bych Sadie nemilovala. Milovala. Alespoň si to myslím. Věděla jsem ale, že mi něco chybí, vždycky mi něco chybělo a ona mi to nikdy nedala. Abych byla upřímná, vím, že jsem ji zranila, protože Sadie pro mě nikdy neznamenala tolik jako ta dívka z mého snu. Pokud tohle znamená být zamilovaný, myslím, že o tom nakonec nic nevím.

"Mami, co tu tak brzo děláš?" odpověděla jsem naštvaně, protože přerušila můj sen.

"No, chybělas mi, zlato. Co kdybychom si daly snídani? Vážně bys měla věnovat víc pozornosti své ledničce a naplnit ji. Něčím, co můžeš uvařit. Není to jen o zbytcích z restaurací," sedla si na mou postel a povzdechla si. Než stačila jedna z nás něco říct, zazvonil ji telefon. Podívala se na číslo volajícího, potom se podívala na mě a políbila na rozloučenou. Byl to její účetní a ten pohled znamenal, že už musí jít. Neodsuzujte mě - ráda trávím čas se svojí mámou, ale dnes jsem ráda, že nezůstala déle. "Měj se! Budeš mi chybět. A pozdravuj tátu!" Vstala jsem a převlékla se do běžeckého.

Je to ráno jako stvořené pro ranní běh.Sakra, tohle je prostě skvělé ráno! Vždycky je, když se mi o ní zdá. Bez ohledu na to, že jsem nemohla dokončit ten polibek, vždycky mi navodí pocit štěstí. Ve skutečnosti tu holku neznám. Nesetkala jsem se s ní. Neznám její jméno. Nevím nic krom toho, že se objevuje v mých snech.

Myslela jsem si, že je to někdo z mé minulosti. Prohlídla jsem si všechny fotky, které jsem měla, ale na všech jsem byla sama nebo s rodinou. Když jsem se mámy zeptala na další fotografie, řekla, že při stěhování do New Yorku zabalila dvě krabice plné sentimentálních věci, ale jedna z nich se po cestě ztratila. Byla jsem v bezvědomí, když mě z Rosewoodu převáželi do New York Medical Centre. Ptát se rodičů na její existenci je ztráta času. Dlouho jsem o tom přemýšlela, ale zavrhla jsem to. Stávají se citlivými, když přijde na nehodu a její následky. Nechci, aby trpěli víc, než kvůli mě trpět museli. Nechali svůj starý život v Rosewoodu, aby mi poskytli nejlepší lékařskou péči. Jak jsem již řekla, pokud by v Rosewoodu žila, proč se po mě neptala? Proč mě nehledala?

První rok po nehodě jsem strávila pátráním po ní na svou vlastní pěst. Je extrémně těžké hledat někoho, jehož jméno neznáte nebo nemáte fotku. Do googlu nemůžete jen tak zadat "krásná lesba s olivovou pletí co ráda zpívá Pink". Od té doby si říkám, že takhle dívka je součástí mé budoucnosti, ne minulosti. Trochu mě to uklidňuje. Kdyby náš vztah byl z poloviny takový, jako byl v mém snu a kdyby ona byla ta, co by měla amnézii, pak, dle mojí logiky, bych udělala vše proto, abych ji našla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miara | RB-D Miara | RB-D | Web | 28. dubna 2014 v 12:21 | Reagovat

Povedené :)

2 Anne Anne | Web | 28. dubna 2014 v 18:31 | Reagovat

Úžasné:)

3 Kik Kik | 29. dubna 2014 v 20:18 | Reagovat

Další prosím!! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama